Coasův teorém zfromuloval (překvapivě) Ronald Coase ve vůbec nejcitovanějším článku v amerických právnických časopisech s titulem The Problem of Social Cost. Lze najít nespočet jeho formulací. Shäfer uvádí třeba tuhle:
„Pokud jsou vlastnická práva jasně specifikována a plně přenositelná (transferable) a transakční náklady (náklady spojené s přenášením vlastnických práv) jsou nulové, alokace zdrojů bude Pareto-efektivní bez ohledu na původní alokaci vlastnických práv [k těmto zdrojům].“
Co jsou transakční náklady, se snažím vysvětli dále, co je Paretovská efektivnost je trochu složitější, ale celkem sympatické a stručné vysvětlení je k nalezení zde. Coasův theorém lze ale vyjádřit i lakoničtěji - tady je definice Centa Veljanovskiho (jeho učebnice je online dostupná tady):
„…v případě, že neexistují transakční náklady, právní podmínky neovlivní efektivnost se kterou jsou zdroje alokovány.“
K pochopení smyslu uvedených definic je nejlepší podívat se na příklad, který Coase uvádí. Mějme dva sousedy – farmáře a rančera, první na svém pozemku pěstuje pšenici, druhý chová na přilehlé pastvině krávy. Krávy se pasou ale nejen na trávě na rančerově pastvině, ale přecházejí též na farmářovo pole a způsobují zde škodu na obilí. Vznikají tím náklady dvojího druhu, soukromá škoda farmáře a společenské náklady (externalita) v podobě snížení efektivnosti (méně pšenice a možnost chovu více krav, než by odpovídalo mezním charakteristikám produkce obou). Vše lze ukázat třeba v takovéto tabulce (konkrétní čísla pocházejí od Julese Colemana):
Pokud právo neukládá rančerovi nahradit vzniklou škodu, bude ochoten chovat právě šest krav, při kterých je jeho dodatečný (mezní) příjem z poslední, šesté krávy roven nule. Nyní předpokládejme, že farmář a rančer spolu mohou kooperativně vyjednávat. Neexistuje-li právní norma ukládající rančerovi nahradit škodu, farmář může rančerovi nabídnout platbu za to, když sníží stav chovaného dobytka. Za snížení počtu krav z šesti na pět bude farmář ochoten zaplatit až $57, a rančer rád přijme, za snížení o další krávu je farmář ochoten zaplatit až $49, což je více než rančerův mezní příjem z této krávy ($10), který se též této krávy zbaví. Počet krav se ustálí na třech, protože za tuto krávu je farmář ochoten poskytnou kompenzaci ve výši jen $29, zatímco rančerův příjem by se snížil o $30, k této transakci již tedy nedojde (farmář již utrpí nižší škodu, než jaká by vznikla rančerovi, kdyby snížil chov o třetí krávu).
V případě, že by farmář měl nárok na náhradu škody dojde k opačnému „posunu“ po sloupcích tabulky - rančer ochotně zaplatí škodu v minimální výši $10 až do $50 za první krávu a opět dojdeme k tomu, že budou chovány právě tři krávy (třetí kráva je poslední, za kterou se rančerovi vyplatí platit farmáři náhradu škody), zároveň bude pěstováno tolik obilí, kolik v předchozím případě. Ke stejnému výsledku bychom mimoto došli též v případě, kdy by měl farmář právo po rančerovi požadovat úplné zabránění vstupu jeho zvířat na své pole, rančer si bude od farmáře „kupovat“ svolení s ničením farmářovy úrody opět na stejnou úroveň (ani v jednom případě jsme neuvažovali jinou možnost, např. stavbu plotu, kterou by se ovšem základ problému a jeho řešení, tzn. vyjednávání o tom, kdo to zaplatí, nezměnil). Rozdíl mezi mezním příjmem rančera a mezní škodou farmáře představuje vyjednávací prostor, v rámci kterého bude (v závislosti na vyjednávacích schopnostech každého z nich) dohodnuta výše kompenzační platby.
Význam má fakt, že v obou případech (právo na straně rančera či na straně farmáře) došlo ke stejně efektivní alokaci zdrojů z hlediska společnosti – jsou chovány právě 3 krávy a právě tolik obilí (kolik tři krávy nezničí). A v tom spočívá Coasův teorém, lze tedy shrnout, že pokud je soukromé vyjednávání (směna) prosta transakčních nákladů (shrnutí opět od Colemana, který je jen tak mimochodem jedním z předních kritiků Law and Economics - Tomáš Sobek jeho přístup obsažně, ale trochu nezáživně vysvětluje tady a tady...):
„1) určení strany, jejíž činnost způsobuje externalitu, není nutné pro dosažení efektivnosti, 2) není třeba, aby stát uvaloval daň na kteroukoli stranu, protože efektivnost vyplyne ze soukromé směny, 3) nezáleží na tom, komu přisuzujeme relevantní právo, efektivní distribuce zdrojů bude dosaženo, protože subjektivní práva definují pouze výchozí vyjednávací pozici, 4) rozdělení subjektivních práv je proto irelevantní v ohledu na efektivnost, a 5) rozdělení subjektivních práv může ovlivnit [jen] relativní bohatství stran.“
Coasův teorém tedy vlastně říká, že pokud jsou nulové transakční náklady, k dosažení efektivního společenského upotřebení zdrojů není právo potřeba, či jinými slovy, ať je právo jakékoli, efektivnosti bude dosaženo. Zásadní význam tedy bude mít pojem transakčních nákladů. Sám Coase jako příklady transakčních nákladů uvádí náklady se zjištěním a kontaktováním stran smlouvy, dohlížením nad dodržováním podmínek ujednání atd. Mezi transakční náklady můžeme ale zahrnout velký a neuzavřený počet nákladů zatěžujících samotnou transakci, její přípravu či vynucování. Již samotný fakt, že transakce trvá určitý čas, je důvodem jejího zatížení transakčními náklady (při předpokladu nulových transakčních nákladů se celé vyjednávání i směna uskuteční v jediném okamžiku), stejně jako existence alternativ určitého chování přináší transakční náklady v podobě tzv.nákladů příležitostí. Je tedy zřejmé, že transakční náklady ve skutečnosti vždy existují. Co tedy Coasův teorém v ohledu na tento fakt říká? Jak trefně poznamenává Tomáš Richter, upozorňuje nás na to, jaký svět není, tedy že ve světě s nenulovými transakčními náklady je právo pro dosažení efektivnosti nepostradatelné.
Transakční náklady z počátku pouze snižují vyjednávací možnosti stran (snižují rozdíl mezi mezní škodou způsobenou farmáři a mezním příjmem rančera), pokud ale přesáhnou určitou hranici a pohltí celý tento rozdíl, stávají se prohibitivními – k transakci vůbec nedojde a výsledkem bude neefektivní alokace zdrojů.
Role práva se zde začíná stávat zřetelnější. Artikulaci této role nabídl Richard Posner (o něm zase někdy příště): tam, kde se tržní transakce samy uskutečňují (existuje trh), což svědčí o nižší než prohibitivní úrovni transakčních nákladů, Posner doporučuje nechat trhy tyto situace řešit (je pravděpodobné, že povedou k efektivní alokaci); úlohu práva pak spatřuje ve snižování úrovně transakčních nákladů (tj. obecně usnadnění a garance transakcí), a pokud se podmínky výrazně odchýlí od předpokladů Coasova teorému, má právo nahradit (mimic) tržní mechanismus (nejčastěji půjde o nahrazení tržní alokace soudním rozhodnutím).
Různé kritiky (namířené proti předpokladu nulových transakčních nákladů, nebo sofistikovaněji, proti opomínání tzv. důchodového efektu) jsou často spíše zbytečným absolutizováním a nepochopením Coasova teorému. Naopak závažná slabina Coasova teorému ale spočívá v předpokladu kooperativního jednání stran. Cooter a Ulen ve svojí učebnicí (každému zájemci o law and economics, pokud ji zatím nemá, doporučuji si ji okamžitě koupit, :-)) spatřují největší nebezpečí pro funkčnost Coasova teorému ve strategickém chování (typicky problém černého pasažéra) potenciálních stran transakce, která by měla danou alokaci řešit. Pokud by totiž celkově převládlo strategické chování stran nad jejich kooperací směrem k dohodě, Coasův teorém by v podstatě nic nevysvětloval. Ale to už je zase jiný příběh...
Žádné komentáře:
Okomentovat